Navrhujeme jednoduchý dům navazující na své okolí. Do ulice připomíná jednu z okolních stodol, ale vnitřku a pohledu do zahrady dominuje řád a velkorysost společenské instituce, kterou směrem do ulice prozrazuje pouze trojice velkých oken a závětří vstupu. Do domu promítáme předobraz místní sokolovny či maloměstského divadla.
Prosté dispoziční schéma předurčuje různé způsoby využití. Dvoupatrové foyer a otevření domu do krovu umožňují návštěvníkovi vnímat dům jako jeden celek.
Co je to komunitní centrum? Dům, který sdílí široká obec občanů, od dětí po seniory, lidí s rozdílným zázemím, názorem a především vkusem. Navrhujeme tedy dům, který není esteticky agresivní, dům bez prvoplánové kreativity. Dům, který na první pohled vypadá jako jedna ze stodol křižovnických statků, ale na pohled druhý svým portálem a velkými čtvercovými okny jasně říká, že je veřejnou službou – institucí. Obal pro společnou činnost, místo setkání. Děj je důležitější než jeho kulisa. Je to hospoda? Stodola? Vesnická sokolovna? Navrhujeme do Prahy a mluvíme o vesnici. Taková je část Hloubětína, o které je řeč. Stopy bývalé vesnice před Prahou, jejíž strukturu dodnes tvoří několik velkých statků obehnaných zalamovanými zdmi, vesnická škola, kostel s hřbitovní zdí se potkávají s městem. Paneláky a domkařská čtvrť, nesouvislá a netvořící zřetelnou urbánní strukturu, celek znejišťující uliční frontu, s nejasnou hranicí mezi tím co je ještě ulice a už silnice.
Dům komunitního centra je vsazen do řady domů, kdy každý má mírné odskočení a jinou orientaci od vedlejších, řada prázdných štítů. Komunitní centrum má být především živým jádrem obce. Lidé přitahují lidi. Navrhujeme proto dům s velkorysým foyer, do kterého se otvírá knihovna, s jejím pravidelným rytmem otvíracích hodin, komunitní centrum oddělené pouze zúžením chodby, sál, který se umí z foyer zcela propojit. Podlouhlá prosklení umožňují dům přehlédnout po celé jeho délce, vše pod jedním průběžným otevřeným krovem. V domě nebude prázdno.
Směrem do ulice má dům čtveřici děr; trojici velkých oken, kdy každé promítá vnitřní život jedné z částí centra: knihovny, kluboven a sálu. Čtvrtá z děr je závětří, otevření foyer do ulice a parku před komunitním centrem, tudy můžeme nahlédnout dovnitř, co se tam vlastně děje, tady můžeme počkat na přátele před začátkem programu, odsud se dají pozorovat projíždějící auta na návsi…
Pakliže dům při pohledu z ulice evokuje blízké stodoly a rurální sentiment, při pohledu do foyer jednoznačně deklaruje svůj statut komunitního centra. Řád francouzských oken s nadsvětlíky, otevření foyer do krovu, velkorysé schodiště.
Společenský sál je integrální součástí domu, i když je možné ho provozně oddělit, v zimě pouze temperovat. Právě v zimě se ale sály využívají nejvíce, plesy, bály, maškarní i cvičení dětí s matkami, proto ho navrhujeme právě tak, aby ho bylo snadné v případě zájmu lehce propojit se zbytkem domu.
Veškeré zázemí domu, které jsme rozšířili o sprchy a šatny, je umístěno společně s kanceláří v suterénu s vlastním servisním vstupem. Suterén ale není podřadnou součástí domu, je s foyer propojen velkým schodištěm a jeho sbíhající se chodba je zakončena prosklením do anglického dvorku, to dodává i této utilitární části domu na kvalitě.
Zahradu komunitního centra navrhujeme s obdobnou představou jako dům samotný. Musí být všestranná, musí iniciovat možné děje, ne je omezeně předurčovat. Jednou částí je prostým fotbalovým pláckem, část určena pro komunitní pěstitelskou zahrádku, část pro opékání buřtů. Jen dům lemuje tvrdý pás broušeného betonu, na který se může otevřít kavárna nebo sál během plesů či slavností.

Přestavbou dvojice pavilonů vytváříme jeden celek, budovu Národního telemedicínského centra. Část jednoho pavilonu ze dvou bouráme, abychom oba mohli dobře spojit v jeden. Společný řád montovaných staveb je přepsán do tektoniky plechových fasád. Jasný vstup viditelný z důležitých přístupových os. Vnitřek řešen v jednoduchém schématu hlavní schodišťové haly a dvou na něj navázaných protilehlých křídel s centrální chodbou. Stavba se výškou i řádem stává partnerem budově Fakulty lékařství v sousedství.

První etapa rekonstrukce se týká foyeru budovy kina, postaveného v Liberci v roce 1923 místními architekty Effenbergrem a Noppesem. Vybudování „Kinokavárny“ v kině Varšava bylo první etapou občanské aktivity, která se snažila opravit zchátralou budovu posledního městského kina, podílet se na tvorbě místní kultury a ve zrekonstruované budově vytvořit spolkový dům. Původní budova má řadu architektonických kvalit,  základní rozvržení domu vhodně využívá dramatického reliéfu libereckého terénu.

Návrh i realizace vzešly z dobrovolnického počínání spolku, byly ovlivněny kvalitou původní stavby a byly tvořeny s vědomím, že finance na stavbu jsou získané činností spolku, dále z přispění města i kraje, ale především z veřejné sbírky a od podporujících místních firem.

Volíme tradiční způsob. Dva ze tří bloků navrhujeme dostavět městskými domy – v přízemí obchody, v patrech bydlení. Do Tyršovy ulice protahujeme nárožní hotel Praha, k poště přirážíme parkovací dům. Směrem do náměstí a Pražské ulice kopírujeme původní historickou stopu bloku. Parcelaci upravujeme s ohledem na efektivitu jejich zastavění, ale tak, abychom potvrdili měřítko souvisejícího města. V Případě Nové ulice a ulice Tyršovy podřizujeme hranici bloků přiměřené šířce ulic. Na významná nároží navrhujeme domy vyšší 3 – 4 podlažní a zbylé pak 3 podlažní. Velikost obchodů omezujeme parcelací, tj. největší mohou mít měřítko větší samoobsluhy.
Mezi dostavované bloky vkládáme novostavbu Společenského domu. Solitérní stavbu. Její umístění na místo původní bloku zcela mění situaci náměstí Karla IV. Solitér vytváří z ulic, které obklopovaly původní blok součást náměstí, zceluje je a vytváří velkorysý celek – velké náměstí Karla IV. Jednotlivé části náměstí kolem solitéru ale neztrácejí vlastní identitu.
Původní plochu náměstí Karla IV., tedy prostor před vstupem do Společenského domu je exponovaná společenská část náměstí, kde se mohou pořádat pravidelné trhy, kam může expandovat program společenského domu. Plochu zcelujeme, i když přes náměstí vedeme obousměrný provoz z Pražské do Tyršovy ulice. Oddělení musí být minimální – pouze liniemi zapuštěných obrubníků a nízkými sloupky, aby bylo zřejmé, že automobily hrají méně významnou roli.
V severní nálevkovité části mohou expandovat trhy, jako už tradičně dělají. Těžiště prostoru osazujeme kašnou, kde si můžete opláchnout nakoupenou zeleninu. Obchody lemující severní stranu náměstí mohou expandovat předzahrádkami do prostoru náměstí, jsou protilehlou stranou stánků.
Do východní části se otevírají obchody v parteru Společenského domu, mají předzahrádky pod stromy. Je to klidnější část náměstí mezi dvojicí významných trajektorií navazujících na Vodárenskou, Kpt. Jaroše a ulici 28. října. Zde také vystupují turisté z autobusů, tak aby autobusy nezajížděly do města – vjíždějí Pražskou ulicí a odjíždějí ulicí Kpt. Jaroše, jak předpokládá dopravní generel.
Původní dramatickou křižovatku ulic Kpt. Jaroše, Vodárenské a Nové zjednodušujeme novým dopravním řešením. Výškový rozdíl potvrzujeme zídkou, která lom lemuje a na místě původně byla, sázíme strom, lavičku, vytváříme nároží náměstí s jemným detailem, které mimo jiné uzavírá průhled Fibichovou ulicí.
Jižní hrana je plná obchodů lemujících pěší cestu stíněnou stromořadím.
Hodnocení poroty:
Návrh společenského domu jakožto solitérního objektu znamená výraznou změnu tvaru náměstí. Tuto změnu nepovažuje porota za opodstatněnou ani za urbanisticky a prostorově zdařilou.
Společenský dům je kapacitně předimenzovaný a byl by, v souvislosti s nedalekým Masarykovým kulturním domem, v měřítku Mělníka provozně těžko udržitelný. Nový blok v místě bývalého Vzdělávacího a výchovného střediska je na straně do náměstí a Tyršovy ulice zdařile navržen, porota však považuje za nevhodné jeho otevření do Nové ulice tím spíše, že prostor vnitrobloku spojuje s prostorem mezi panelovými domy.
Ponechání obousměrného průjezdu náměstím nepovažuje porota za vhodné. Řešení povrchu náměstí je z hlediska volby materiálů a řešení detailů kultivované.