Urbanistická studie lokality v centru města, která vznikla poválečnou demolicí většiny domů v bloku. Návrh řešení využití této plochy podporuje život centra města a hojí válečné jizvy.

Pro nalezení správné odpovědi na zadání je zásadní si odpovědět na otázky, co živé centrum města vlastně znamená a jakými prostředky lze jeho živosti dosáhnout.
Za živé město považujeme to, které je plné lidí v domech, obchodech, ve veřejném prostoru náměstí, ulic, parků. Živé město, je to, kde je život jeho obyvatel přítomný i ve dne i v noci. Denní ruch střídá noční klid, tu a tam narušený zpěvem štamgastů vracejících se domů. Živé není to město, kde nepotkáte živáčka, ani to, které přes den žije a tepe a v noci umírá prázdnotou a nepřítomností lidí.
Živé městské centrum musí mít navíc dostatečně silnou dostředivou sílu, aby přitahovalo lidi z jeho okolí a v případě Opavy i z regionu.

Jakými prostředky je toho možné dosáhnout, když současná zkušenost mnoha měst je právě opačná, když nákupní centra po jejich okrajích centra vylidňují a kvalita bydlení v centru není schopna konkurovat bydlení v domech za městem?

Myslíme si, že řešení musí nabídnout důvod, proč do centra města chodit, musí nabídnout bydlení, které je srovnatelné s bydlením ve vlastním domě, a musí využít kvality historického centra města a místa samotného. To vše je nutné skloubit dohromady tak, abychom odpověděli na protichůdná přání vyplývající z anket a rozhovorů, které jsme uskutečnili.
Předkládáme návrh, který většině těchto přání vychází vstříc a správným způsobem je kombinuje, aby ve výsledku vznikl životaplný celek.

Na jedné straně tedy dotváříme blok v jeho původním obrysu variací různých městských domů. Do vnitrobloku pak usazujeme tržnici a ponecháváme část stávajícího parku. Městské domy orientované do náměstí a k tržnici mají obchodní parter. Tržnice může zároveň sloužit jako městská kulturní hala, kde je možné pořádat různé druhy kulturních událostí.

Základním principem řešení rekonstrukce Jiráskova náměstí a klášterní zahrady je jasné definování jednotlivých prostranství, zpřehlednění a dobrá orientace v prostoru a iniciace dějů. Jednoznačné a nekomplikované řešení dopravy a přiměřené zacházení s vodou. Rozšiřujeme chodníky a vozovky zužujeme. Potvrzujeme prostor před klášterem jako parkové náměstí s možností různorodých forem odpočinku. Zachováváme jeho paměť v podobě jírovců. Autobusovou točnu měníme na klidný parčík. Z předškolí vytváříme školní zahradu. Klášterní zahradě ponecháváme její intimitu a skrytost.

autor: Ondřej Novotný
režie: Eva Rysová
scéna: Ondřej Synek, Adéla Součková
kostýmy: Anna Vránová
hudba: Zuzanna a Antonis Skolias
dramaturgie: Ondřej Novotný

hrají: Julie Goetzová, Marie Jansová, Ondřej Jiráček, Jiří Kniha, Václav Marhold
délka představení: 120 minut

Dramatická báseň o nicotě.

Opulentní hostina je záminkou k manipulaci, mocenskému boji i naivnímu hledání dobra, pravdy, krásy. V komorní atmosféře luxusní vily hledáme kořeny vlastní nicotnosti, nihilismu prorůstajícímu do všech společenských vrstev, rodinných vazeb i buněk lidského organismu, pátráme po příčinách zdánlivě bezdůvodného a zbytečného zla, ze skříní vytahujeme kostlivce kanibalistických bakchanálií i plejtváků obrovských. Přízračná a absurdní atmosféra se snoubí se sklony pro jazykový experiment. Milujeme toho, kdo nás nemiluje, můžeme se mstít i nechat si transplantovat hlavu. Jídelna, obývák i bazén se proměňují v bitevní pole, které můžeme ovládnout nebo se nechat sežrat. Útržky křivd jako předehra k tanci smrti. A přesto: člověk je v podstatě biofilský! Tak proč?

Zásadním tématem zadání pro nás bylo hledání způsobu, jakým snoubit to, že domov seniorů je pro své obyvatele domovem a místem dožití a zároveň nemocnici podobnou institucí. Může se starobinec stát něčím jiným než starobincem? Co pěkného může být na životě v postupně umírající komunitě? Co obyvatele domova motivuje, jaké věci je baví? Jak se s tím srovnává personál, který se o seniory stará?
Odpověď nacházíme v klidné formě domů i interiérů, v jasných a přehledných dispozicích, v široké škále prostorů, které se nenápadně nabízí k využití. Chodby, které jsou průvodním znakem podobných zařízení, krátíme řešením na nejmenší možnou míru, rozšiřujeme je o možnosti posezení u oken, která je zároveň prosvětlují. Chodba se prolíná se společenskými místnostmi, stává se zároveň na každém patře i foyer, do kterého jsou otevřeny sesterny. Nabízíme snadno přístupné venkovní terasy a v přízemí zahradu s altánem v rámci kontrolovaného areálu.
Dům s pečovatelskou službou může svoji „instituci“ potlačit výrazně více. I proto jsme rozdělili celkový program ve dví. Pohodlná chodba, menší garsoniéry s lodžií, v přízemí společenská místnost s možností projít do vlastní zahrady a zde opět altán.
Hlavní vstupy do veřejných částí komplexu jsou z piazzety, kterou si dvojice domů mezi sebou vytváří a na kterou se otevírají jeho společenské místnosti. Malé „náměstí“ s loubími znamená pravidelný rytmus příjezdů a odjezdů, děj, pozorovatelný přísun podnětů pro obyvatele.
Dvojice domů vytváří řád, který v jejím okolí chybí. Vůči okolí se jasně vymezuje, ale neuzavírá se. Pevně se staví k příjezdové ose nemocnice, řadám parkujících aut i ulici kapitána Jaroše a na jihovýchod se otevírá do jasně definovaných zahrad. Které jsou z části přiřazeny domům a z části přístupné i veřejnosti. Uspořádání umožňuje v budoucnosti postavit další budovu komplexu, ale také to zvládne bez ní.
Dispoziční řešení domů umožňuje volit mezi aktuálně výhodnějším konstrukcí. V tuto chvíli navrhujeme vyzdívaný monolitický skelet. Domy jsou omítané. Důležitá jsou řešení detailů, která dům zprostředkovávají svým obyvatelům – dobrá podlaha, materiál dveří, světla, klika, …

Proměna věznice v budovu soudu, zastupitelství a probační služby je výzva z podstaty.

Jak proměnit budovu, která je tak uzavřená do sebe, v budovu institucí, které mají budit důvěru veřejnosti v transparentnost jejich rozhodování a motivací? Celek dělíme na jasné tři části soudu, muzea a zastupitelství s vlastními vstupy a čely. Otevíráme zdi dvorů a historické průchody, vytváříme nové vstupy. V případě soudu vkládáme nové křídlo, které určuje charakter jeho části, soudobě, nesentimentálně. Muzeu zachováváme omšelost, dispozice, dvory za plechovými vraty.

Historickou budovu věznice členíme do tří základních částí v logice základního prostorového uspořádání stávající budovy. Západní části se stává soudem, severní střední část muzeem a východní zastupitelstvím a probační službou. Každá část má vlastní vstup, předprostor. Každá nabízí jiný charakter odpovídající instituci, která v ní sídlí. Jedním ze zásadních aspektů je i to, jaké části budova jsou otevřeny veřejnosti. Každá instituce má jasně prostorově i provozně oddělenou část budovy.

Prostory podkroví jsou využity pro technologické zázemí budovy.
Do historické budovy věznice je zasahováno v minimální možné míře. Jsou doplněny nové vstupy do prostor muzea a zastupitelství a společně s novým křídlem soudu je proměněna historická západní fasáda budovy na v arkádu vnitřního foyer. A právě adice nového soudního křídla je jediným, ale za to výrazným, soudobým vstupem do areálu věznice.