Liberec – koláž tradičního města, industriálního dědictví a nedokončené modernistické utopie věží v zeleni. Nyní bez sjednocující vize, která by brala ohled na existující a mířila k synergickému rozvoji. S tím navrhujeme park, nábřeží a náměstí, které jsou schopné fyzicky i významově propojit různé fazety města a tvořit příjemné prostředí pro zaměstnance, návštěvníky úřadu i Liberečáky.

Základním principem řešení rekonstrukce Jiráskova náměstí a klášterní zahrady je jasné definování jednotlivých prostranství, zpřehlednění a dobrá orientace v prostoru a iniciace dějů. Jednoznačné a nekomplikované řešení dopravy a přiměřené zacházení s vodou. Rozšiřujeme chodníky a vozovky zužujeme. Potvrzujeme prostor před klášterem jako parkové náměstí s možností různorodých forem odpočinku. Zachováváme jeho paměť v podobě jírovců. Autobusovou točnu měníme na klidný parčík. Z předškolí vytváříme školní zahradu. Klášterní zahradě ponecháváme její intimitu a skrytost.

autor: Ondřej Novotný
režie: Eva Rysová
scéna: Ondřej Synek, Adéla Součková
kostýmy: Anna Vránová
hudba: Zuzanna a Antonis Skolias
dramaturgie: Ondřej Novotný

hrají: Julie Goetzová, Marie Jansová, Ondřej Jiráček, Jiří Kniha, Václav Marhold
délka představení: 120 minut

Dramatická báseň o nicotě.

Opulentní hostina je záminkou k manipulaci, mocenskému boji i naivnímu hledání dobra, pravdy, krásy. V komorní atmosféře luxusní vily hledáme kořeny vlastní nicotnosti, nihilismu prorůstajícímu do všech společenských vrstev, rodinných vazeb i buněk lidského organismu, pátráme po příčinách zdánlivě bezdůvodného a zbytečného zla, ze skříní vytahujeme kostlivce kanibalistických bakchanálií i plejtváků obrovských. Přízračná a absurdní atmosféra se snoubí se sklony pro jazykový experiment. Milujeme toho, kdo nás nemiluje, můžeme se mstít i nechat si transplantovat hlavu. Jídelna, obývák i bazén se proměňují v bitevní pole, které můžeme ovládnout nebo se nechat sežrat. Útržky křivd jako předehra k tanci smrti. A přesto: člověk je v podstatě biofilský! Tak proč?

Stávající komplex Základní školy nás fascinuje. Efektivní dvoutrakt provokativně kombinující symetrii a asymetrii s nevídanou prosvětleností všech prostor. Příjemné proporce domů, otvorů, vnitřních prostor, lapidární provozní logika, jasný a velkorysý vstup, ani sorela ani modernismus, nádech něčeho severského. Komplex zákoutí, dvorů a dvorků, souhra s venkovní částí areálu. To vše jsou témata, která bereme za svá a která posilujeme doplněním požadovaných budov a provozů.

Nové školní křídlo pro druhý stupeň umisťujeme do jediného logického místa, jako třetí křídlo samozřejmě a bez zbytečných otázek doplňující školní areál a zároveň pomáhající zformovat dva nové dvorky. Křídlo je napojeno na velkorysé vnitřní schodiště stávající budovy na všech úrovních, čímž naplňuje její vnitřní logiku tří vertikálních jader a stává se integrální součástí stávajícího komplexu.

Halu navrhujeme jako viditelný landmark, nový orientační bod a zároveň nedílnou součást stávající školy se symbolickým významem sokolovny.

Pavilon chápeme jako pointu mikrourbanismu školního areálu, která může nebo nemusí být realizována. I v případě nerealizace pavilonu zadavatel získává smysluplný školní areál s významně navýšenou kapacitou.

Sportovní hala formuje nový vstup do areálu, který ústí na piazzetu, která je svou otevřeností protikladem ke klidnějším dvorkům, umožňuje expanzi sportovních či kulturních akcí a která může nebo nemusí být uzavřena pavilonem pro 1. stupeň s vlastním vstupem. Po realizaci 1. etapy patří piazzeta hale, po realizaci 2. etapy tvoří předprostor a nový bezpečný vstup do pavilonu pro první stupeň.

Návrh v obou svých etapách posiluje význam míst mezi jednotlivými křídly budovy a doslovně formuluje exteriérové části školy, dvorky. Místa přiléhající ke školní jídelně jsou navrženy jako “přestávkové” dvory, snadno kontrolovatelné a uzavřené. Uzavření pomáhá loubí s krytým stáním kol, hospodářským zázemím, zásobováním jídelny. Místa po obou stranách stávající tělocvičny jsou navržena spíše pro venkovní výuku, pro skupiny dětí s učitelem, byť uvnitř uzavřeného areálu.

Navržená lávka přes Labe kopíruje trasu původního mostu spojujícího zámek se Starou Boleslaví a obnovuje zaniklou cestu k zámku. Ta je v současnosti patrná pouze z umístění arkýře na zámku a pozůstatků starého kamenného mostu, jehož nejzachovalejší část nalezneme přímo u vstupu do zámku vedle starého mlýna. Návrh s tímto historickým kontextem přirozeně pracuje – lávka je orientována na osu starého mostu, oblouková mostní konstrukce navazuje na starý kamenný most, barevnost mostu je inspirována sgrafitovou fasádou z přilehlého zámku. Podélný profil lávky vychází z historických obloukových mostů a je přizpůsoben požadavkům povodí Labe na průjezd lodí. Příčný profil je dimenzován tak, aby zajistil pohodlný průjezd cyklistů a bezpečí chodců, kteří se rozhodnou na lávce zastavit a dívat se po okolí.

Lávka je řešena jako obloukový most s horní mostovkou a ocelovými kyvnými vzpěrami, které podpírají mostovku proti oblouku. Mostovka a nosný oblouk jsou ve vrcholu oblouku pevně spojeny. V příčném řezu jsou mostovka i oblouk řešeny jako dvoutrámové konstrukce s bočními konzolami. Tvarové řešení oblouku respektuje obrys průplavního prostoru o rozměrech 25,0×7,0 m.