Víceúčelové hřiště v jihočeské obci Úsilné bylo realizováno jako první stavba podle architektonické koncepce obce z roku 2013. Hřiště s tartanovým povrchem a jednoduchou účelovou dřevostavbou / tribunou a zázemím jsou součástí ambiciózních obecních plánů zahrnujících spolkový dům, saunu, sociální bydlení atd.

Stavba je 38 m dlouhá, z rostlého řeziva, ošetřená světlou lazurou. Stěny jsou zaklopeny peřenými prkny, na vnější stěně je 40 m dlouhý nápis s označením sportoviště a stylizovaným symbolem obce – oslí hlavou.

Liberec – koláž tradičního města, industriálního dědictví a nedokončené modernistické utopie věží v zeleni. Nyní bez sjednocující vize, která by brala ohled na existující a mířila k synergickému rozvoji. S tím navrhujeme park, nábřeží a náměstí, které jsou schopné fyzicky i významově propojit různé fazety města a tvořit příjemné prostředí pro zaměstnance, návštěvníky úřadu i Liberečáky.

Základním principem řešení rekonstrukce Jiráskova náměstí a klášterní zahrady je jasné definování jednotlivých prostranství, zpřehlednění a dobrá orientace v prostoru a iniciace dějů. Jednoznačné a nekomplikované řešení dopravy a přiměřené zacházení s vodou. Rozšiřujeme chodníky a vozovky zužujeme. Potvrzujeme prostor před klášterem jako parkové náměstí s možností různorodých forem odpočinku. Zachováváme jeho paměť v podobě jírovců. Autobusovou točnu měníme na klidný parčík. Z předškolí vytváříme školní zahradu. Klášterní zahradě ponecháváme její intimitu a skrytost.

autor: Ondřej Novotný
režie: Eva Rysová
scéna: Ondřej Synek, Adéla Součková
kostýmy: Anna Vránová
hudba: Zuzanna a Antonis Skolias
dramaturgie: Ondřej Novotný

hrají: Julie Goetzová, Marie Jansová, Ondřej Jiráček, Jiří Kniha, Václav Marhold
délka představení: 120 minut

Dramatická báseň o nicotě.

Opulentní hostina je záminkou k manipulaci, mocenskému boji i naivnímu hledání dobra, pravdy, krásy. V komorní atmosféře luxusní vily hledáme kořeny vlastní nicotnosti, nihilismu prorůstajícímu do všech společenských vrstev, rodinných vazeb i buněk lidského organismu, pátráme po příčinách zdánlivě bezdůvodného a zbytečného zla, ze skříní vytahujeme kostlivce kanibalistických bakchanálií i plejtváků obrovských. Přízračná a absurdní atmosféra se snoubí se sklony pro jazykový experiment. Milujeme toho, kdo nás nemiluje, můžeme se mstít i nechat si transplantovat hlavu. Jídelna, obývák i bazén se proměňují v bitevní pole, které můžeme ovládnout nebo se nechat sežrat. Útržky křivd jako předehra k tanci smrti. A přesto: člověk je v podstatě biofilský! Tak proč?