Zajímá a baví nás nejednoznačnost, klidný neklid a napětí, k němuž koketerie s minulostí a původním vede, hra, kterou umožňuje.

V návrhu nahrazujeme původní zakončení jednoho ze dvou křídel Gočárovy školy i s přiléhající tělocvičnou křídlem novým. Navrhujeme nové křídlo s tělocvičnou, aulou, patrem tříd, vlastním vstupem. Ikonického vstupu stavby se nedotýkáme. Doplňujeme stavbu
o jemný opozit monumentality hlavního vstupu.
Zajímá nás Gočárovo řešení ukončení křídel, propisování řádu, řešení slepých fasád, monumentalita.
Na původní stavbu plynule navazujeme protažením křídla tříd, kdy se jemně deformuje jeho původní řád. Nové křídlo pak vytváří řád vlastní. Řád fasád propisujeme do oblého vertikálního prolamování fasád přístavby, prohnutí fabionu římsy, členění omítek. Využíváme původní materiály; na soklu cihly, ve zbytku světlá tvrdá omítka.

Návrh vznikl pro magazín AetA 160 – FORUM Magazine nr. 9, téma BUILDING UPON BUILDING, editoři J. Engels a M. Grootveld. Amsterdam 2015. ISSN 2212 – 4829.

Knihu je možné koupit na stránkách nakladatelství nai010

Víceúčelové hřiště v jihočeské obci Úsilné bylo realizováno jako první stavba podle architektonické koncepce obce z roku 2013. Hřiště s tartanovým povrchem a jednoduchou účelovou dřevostavbou / tribunou a zázemím jsou součástí ambiciózních obecních plánů zahrnujících spolkový dům, saunu, sociální bydlení atd.

Stavba je 38 m dlouhá, z rostlého řeziva, ošetřená světlou lazurou. Stěny jsou zaklopeny peřenými prkny, na vnější stěně je 40 m dlouhý nápis s označením sportoviště a stylizovaným symbolem obce – oslí hlavou.

Hostomice jsou malé město. Jejich krása a dobrý rozvoj nestojí na velkých gestech a rozsáhlých rozvojových plochách, stojí, přiměřeně jejich velikosti, na zachování a podpoře stávajícího a obezřetném rozvoji nového. Na to ovšem uzemní plán sám o sobě nestačí. Jeho úkolem je v případě Hostomic především vymezit hranice sídla a přiměřené plochy k rozvoji, vypořádat se s problematickou otázkou obchvatu města a určit charakteristické části, které si žádají samostatnou pozornost. To jaké domy se budou v Hostomicích stavět a hlavně jak bude pečováno o veřejné prostory, které nejsilněji ovlivňují naše vnímání města, už ovšem v rozlišovacích schopnostech územního plánu není. (Můžeme chytře vymezit rozvojové plochy, ale hrozí, že budou zasaženy kobercovým náletem banality a chytré bude překryto ošklivým. Je třeba zabývat se i drobnějším měřítkem). Proto nezůstáváme pouze v obvyklých souvislostech územních plánů, ale promítáme do urbanismu i souvislosti nejkonkrétnější – blízké lidskému měřítku a každodenní lidské zkušenosti. Město je převážně vnímáno svými obyvateli z horizontu chodce, nikoli v souvislostech nadregionálních. Ty vnímáme zprostředkovaně skrze konkrétní místa či situace, které jsou jejich dopadem, například skrze železniční násep či automobilovou zácpu, ve výsledku tedy působí stejně jako vyústění kanalizace do strouhy nebo zahrádka před hospodou, jen jejich změna je složitější. Je potřeba dbát o obé.
Nedílnou součástí zpracování nového Územního plánu je Architektonická koncepce.

Projekt bytového domu je postaven na ploše a konstrukci původního jednopodlažního objektu výměníkové stanice. Navyšuje původní kubaturu domu zhruba o dvojnásobek. Snaha o jednoduchost, nenápadnost, kontext. Nesourodá, řadová, zděná, periferní zástavba. Ulice. Panelové domy 70.tých let. Obytné území. Naskýtá se otázka: proč složitě rekonstruovat objekt, který je jednodušší zbourat a na jeho místě nepostavit nový objekt ? V tomto konkrétním případě jednoduchá odpověď. V původním objektu, byla umístěna, fungující technologie výměníkové stanice – sloužící pro čtvrť. Technologii bylo možné zmenšit zhruba na desetinu rozměru (odtud také investiční záměr), za jedné podmínky: doba přepojení staré a nové technologie bude trvat dva dny. Nebylo tedy možné původní objekt zbourat i když to jednoznačně bylo jednodušší. Objekt výměníkové stanice je kombinace monolitického skeletu, panelového stropu a nosného zděného pláště. Kvalita, zejména soudržnost celku, konstrukcí byla méně jistá, než u kostela ze čtrnáctého století. Nový objekt původní konstrukci využívá – je stavěn na ní. Původní konstrukce byla prozkoumána, udělány sondy, ale její konečnou únosnost považuji tak jako tak za odhad. Půdorys nového domu je jednoznačně podřízen možnostem původního. Konstrukce původního byla zpevněna – bandážování zdiva atd…atd. Konstrukce nového je ocel/dřevo. První koncept – návrh byl oddělit staré a nové – konstrukčně i „esteticky“ a postavit na původním objektu lehkou ocelo-dřevěnou kostku. Výsledek měl paradoxně působit jako nynější stav – souvisle – někontrastně, jako celek. Při rekonstrukci, kteréhokoliv objektu považuji za výchozí i cílový bod: nový, soudobý, nekontrastní celek – nerozpoznatelná hranice mezi starým a novým. Úřad jednoznačně zadal podmínky: šikmou střechu a maximální možnou výšku „hlavní římsy objektu“. Debilní podmínky mám rád, baví mě řešit je polopatě: začalo se jednoznačným splněním. Římsa, šikmá střecha. Výsledek je prakticky totožný s původním konceptem. Tato oklika nám umožnila čirou náhodou nebýt koncepčně polopatičtí a zjistit jak málo může fungovat. Sám jsem byl překvapený jak málo. Kouzlo hnusných trojdělených oken bylo nutné nechat chvilku uležet, než si na ně investor zvykl. Jsou skoro totožná s těmi v okolí. U architektury, kterou na papíře nelze ukázat, je vnímavý klient nezbytnou podmínkou.

Uklidnil jsem se. Architekturou není navržený objekt. Architekturou je adekvátnost, patřičnost navrženého – nového v kontextu.