Proměna věznice v budovu soudu, zastupitelství a probační služby je výzva z podstaty.

Jak proměnit budovu, která je tak uzavřená do sebe, v budovu institucí, které mají budit důvěru veřejnosti v transparentnost jejich rozhodování a motivací? Celek dělíme na jasné tři části soudu, muzea a zastupitelství s vlastními vstupy a čely. Otevíráme zdi dvorů a historické průchody, vytváříme nové vstupy. V případě soudu vkládáme nové křídlo, které určuje charakter jeho části, soudobě, nesentimentálně. Muzeu zachováváme omšelost, dispozice, dvory za plechovými vraty.

Historickou budovu věznice členíme do tří základních částí v logice základního prostorového uspořádání stávající budovy. Západní části se stává soudem, severní střední část muzeem a východní zastupitelstvím a probační službou. Každá část má vlastní vstup, předprostor. Každá nabízí jiný charakter odpovídající instituci, která v ní sídlí. Jedním ze zásadních aspektů je i to, jaké části budova jsou otevřeny veřejnosti. Každá instituce má jasně prostorově i provozně oddělenou část budovy.

Prostory podkroví jsou využity pro technologické zázemí budovy.
Do historické budovy věznice je zasahováno v minimální možné míře. Jsou doplněny nové vstupy do prostor muzea a zastupitelství a společně s novým křídlem soudu je proměněna historická západní fasáda budovy na v arkádu vnitřního foyer. A právě adice nového soudního křídla je jediným, ale za to výrazným, soudobým vstupem do areálu věznice.

Ďáblický hřbitov, a především jeho severní část masového pohřebiště, je velmi komplikovaným historickým prostorem. Zdejší půda nese mnoho kontroverzních, smutných a zapomenutých vrstev historické paměti. Dějiny 20. století ve střední Evropě jsou zde přítomny jako metafora, stejně jako ve formě tělesných pozůstatků historických aktérů.

Nová pietní úprava Ďáblického hřbitova je definována sérií jemných intervencí, které upozorňují na přítomnost masových hrobů, mění pavilony u vstupu do areálu na výstavní prostor a redefinují technické zázemí.

Nová konfigurace památníku zahrnuje sérii prvků, které jsou rozmístěné v prostoru: pylon, památník bezejmenných, podlouhlá lavice, pítko s pitnou vodou, a prostor pro ceremonie na východním konci cesty. Některé objekty jsou pokryty texty, např. dobovými novinovými články, archivními materiály, autobiografickými texty, citacemi či texty o jednotlivých osobách. Tyto texty budou vybrány po odborné diskuzi. Řešené území nevyčleňujeme z celku, naopak se jej snažíme novou cestou propojit s ostatními částmi hřbitova.

Drobnými úpravami v území vytváříme klidný stinný prostor s jasně čitelnými místy masových hrobů v terénu. Do stávající vegetace zasahujeme minimálně. Odstraňujeme pouze stromy nutné k pokácení, uschlé zimostrázové plůtky a několik větších keřových skupin. Výjimkou je okolí smuteční síně, kde je vzhledem k celkové remodelaci prostoru nutný větší zásah a kácíme veškeré zeravy, na jejichž místě vysazujeme nový lipový háj.

Navrhujeme veřejnou i soukromou výstavbu v podstatě tradičního městského formátu. Městské bytové domy, které v přízemí mají obchodní, dílenské, společenské prostory. V patrech jsou byty různých velikostí, pro různé skupiny uživatel. Jednotlivé domy disponují zahradami ve vnitroblocích, které jsou přístupné buď domem nebo přímo z ulic.
Navrhujeme přístavbu historické budovy továrny Linserky s velkorysou univerzální halou. Halu a patra přístavby stejně jako historickou budovu lze využívat mnohými způsoby, dle potřeb kreativní čtvrti.
Drtivá většina Papíráku je obytnou zónou. Toto řešení umožňuje veřejný prostor oprostit od členění, které vyžadují jiná dopravní zařazení. Otevíráme tedy veřejný prostor lidem a nepodřizujeme jej dopravnímu řešení. V tomto jednoduchém řešení leží primární způsob nalezení nutné univerzality a využitelnosti sdílených veřejných prostor!
Charakter čtvrti tvoříme především udržením menšího měřítka zástavby a stopy historických bloků.

Měřítko Papíráku není určeno regulacemi a velikostmi automobilů a jejich provozu, měřítko Papíráku je měřítko lidské, určené nároky člověka – chodce, cyklisty, běžce, souseda. Členíme bloky tradičním způsobem dům / zeď, soukromé / veřejné s jasně definovaným hranicemi. Využíváme tradiční materiály a rozvíjíme téma vody a stromů v ulicích.

Rekonstrukce bytu ve 4. patře činžovního domu z 20tých či 30tých let 20. století v Praze, Dejvicích.

Navrhované řešení zachovává původní princip oddělení dvou provozně rozdílných částí, a to klidovou a denní. Naopak zázemí bytu v podobě koupelny, wc a úložných prostor soustřeďujeme do středu dispozice.  Motiv světlé vstupní haly je nově podpořen oboustranným osvětlením prosklenými dveřmi do pracovny a naproti tomu do obývacího pokoje. Rovněž vizuální propojení těchto tří prostorů představuje velkou obytnou hodnotu. Propojením původní ložnice a obývacího pokoje vznikl velkorysý padesátimetrový prostor obývacího pokoje s kuchyní, krbem a knihovnou. Západní klidová část sestává z již zmíněné pracovny, kterou lze, až přijde čas, jednoduše proměnit v dětský pokoj, hlavní ložnice a průchozí koupelny se dvěma vstupy z haly a předsíně ložnice. Kromě wc v koupelně je v bytě umístěn samostatný záchod ve vstupní hale. Zrušené komory jsou nahrazeny početnými vestavěnými skříněmi obklopujícími jádro bytu.

Celkové řešené lokality
Je jednoznačné, že areál bývalého cukrovaru může mít při své poloze a rozloze naprosto zásadní vliv na budoucí rozvoj Šlapanic. V tuto chvíli sice leží mimo těžiště společenského života města, které je zcela zjevně v okolí trojúhelníku Masarykova nám., Zámečnického nám. a gymnázia, nicméně leží na historické spojnici právě tohoto trojúhelníku a nádraží, v sousedství polikliniky a fotbalových hřišť. Argumentem nad všechny je pak prosté konstatování jeho rozlohy, na které se může odehrát věcí tolik, že by vychýlily život lecjakého města. Nicméně jsou tu také „ale,“ která významně ovlivňují budoucí vývoj a sílu, kterou budoucí nové městské centrum může mít. Ekologické zátěže, které komplikují prostorové uspořádání a omezují využití nových ploch a do jisté míry nejistota investiční síly města a absence konkrétního zadání.

Sýpka
Převážně defenzivní povaha sýpek, chránící svůj obsah proti nechtěným klimatickým účinkům i cizímu člověku, chtěně vytváří dojem nepřístupného, do sebe zavřeného. Se stavebními otvory sloužícími primárně pro větrání lze o sýpce uvažovat jako u domu bez oken. Návrh se snaží bez dominantní ztráty původní substance a zachování obrazu domu nabídnout nové vnímání. Z uzavřeného na otevřený, z technického na občanský, z tichého na mluvící. V rytmu současné tektoniky fasády dům otevírá společenské prostory k dialogu s venkovní pozorností. Tím do sebe dům vtahuje energii, stává se živým, ukazuje děje, je symbolem kulturního dění města. Stavební struktura uvnitř domu, díky respektování trojího traktování, zůstává ve velké míře odpovídající náplni stavby zachována. Je také hlavním výrazovým prostředkem interiéru, nabízí přímý kontakt s původním objektem a jeho hodnotami.