Řešení stavby Domova s pečovatelskou službou zásadně ovlivnilo pět faktorů. Chuť navrhnout solidní nadčasový dům se srozumitelným vnitřním rozvrhem. Vnímavost ke kontextu a okolí. Oslunění všech bytů. Úspornost výstavby i provozu. Rozdělení výstavby do dvou etap.
Domy v sobě spojují obraz altánu v parku, viladomu, zámečku i paneláku. Jejich výraz má být nadčasový a nepolopatický.
Domov je rozdělen do dvou křídel, které kopírují rozdělení na první a druhou fázi výstavby. K západnímu křídlu, tedy do první fáze výstavby, patří i nižší vstupní, společenská a servisní část a denní stacionář. Obě křídla domu mají stejnou velikost a podobný vnitřní rozvrh.  V typických patrech, to znamená 2NP, 3NP a 4NP je ve středu dispozice domů schodiště a výtah. Pokoje a servisní místnosti jsou po obvodu půdorysu. Při umisťování pokojů jsme ověřovali jejich oslunění nejen podle orientace ke světovým stranám, ale posuzovali jsme i zastínění okolními obytnými domy. Pokoje a servisní místnosti jsou sdruženy do bloků tak, aby u oken, uvnitř dispozice, vznikaly pobytové niky na posezení a setkávání. Vnitřní komunikace nepovažujeme jen za chodby, ale za veřejný společenský prostor obyvatel a návštěvníků domova.  Ideálně částečně ponechaný participaci obyvatel.
K 1NP patří jednopodlažní vstupní a společenská část, která po dostavění druhé fáze propojuje obě budovy. Ve 2NP je nad touto částí pobytová terasa, kterou lze také projít z jedné do druhé budovy. Z terasy lze pozorovat vstup a dění s ním spojené a na druhé straně zahradu a skrze stromy fotbalové hřiště. Etapový růst domu je podřízen podobné logice jako repetitivní růst sídliště. První etapa má svoji vlastní samozřejmost, druhá etapa je předvídatelným, ale ne nezbytným pokračováním.
Komplex je situován na místo současného knihovny a mateřské školky. Drží ortogonální síť okolních domů. Hlavní vstup i vjezd do domu je čelem kolmo na vstup z ulice K hájence. Předobrazem byl vjezd k zámečku nebo viladomu. Materiál pojezdové plochy je mlat. Pochozí plocha je broušený litý beton. Na tomtéž místě je situováno 16 parkovacích míst. Druhý zadní vstup na zahradu z ulice je ponechán a záleží na vedení domova na jeho otevřenosti či uzavřenosti pro obyvatele. Poloha domu je určována výhledem z oken obytných částí tak, aby nedocházelo k vzájemnému rušení s okolními obytnými domy. Klíčové byly i výhledy z interiérových náměstí domu. Přesná poloha domu byla určena tak, aby bylo pokáceno minimum kvalitních stromů na parcele.
Dům je prokrvován dvojicí jader napojených na suterén, kde je situována většina servisních provozů spojených s provozem domů a který propojuje obě části domu. Zásobovací automobily sjíždí po rampě přímo do suterénu.
Hlavním pohledovým materiálem domu je omítka. Různá na soklu budovy a na těle domu. Omítku doplňují okna v dřevěných rámech, zábradlí černé grafitové barvy.
Konstrukce stavby je železobetonová. V další projekční fázi budou posouzeny obě varianty, stěnový systém a skelet podle ekonomičnosti. V případě skeletu bude výplňové zdivo z děrovaných keramických tvárnic. Kontaktní zateplení se silikátovou vrchní vrstvou bude mít odlišné souvrství na soklu a na těle domu.
Střechu chápeme jako pátou fasádu domu. Okolo jsou vysoké budovy. Je oplechována rovná s mírným sklonem.

Navrhujeme jednoduchý dům navazující na své okolí. Do ulice připomíná jednu z okolních stodol, ale vnitřku a pohledu do zahrady dominuje řád a velkorysost společenské instituce, kterou směrem do ulice prozrazuje pouze trojice velkých oken a závětří vstupu. Do domu promítáme předobraz místní sokolovny či maloměstského divadla.
Prosté dispoziční schéma předurčuje různé způsoby využití. Dvoupatrové foyer a otevření domu do krovu umožňují návštěvníkovi vnímat dům jako jeden celek.
Co je to komunitní centrum? Dům, který sdílí široká obec občanů, od dětí po seniory, lidí s rozdílným zázemím, názorem a především vkusem. Navrhujeme tedy dům, který není esteticky agresivní, dům bez prvoplánové kreativity. Dům, který na první pohled vypadá jako jedna ze stodol křižovnických statků, ale na pohled druhý svým portálem a velkými čtvercovými okny jasně říká, že je veřejnou službou – institucí. Obal pro společnou činnost, místo setkání. Děj je důležitější než jeho kulisa. Je to hospoda? Stodola? Vesnická sokolovna? Navrhujeme do Prahy a mluvíme o vesnici. Taková je část Hloubětína, o které je řeč. Stopy bývalé vesnice před Prahou, jejíž strukturu dodnes tvoří několik velkých statků obehnaných zalamovanými zdmi, vesnická škola, kostel s hřbitovní zdí se potkávají s městem. Paneláky a domkařská čtvrť, nesouvislá a netvořící zřetelnou urbánní strukturu, celek znejišťující uliční frontu, s nejasnou hranicí mezi tím co je ještě ulice a už silnice.
Dům komunitního centra je vsazen do řady domů, kdy každý má mírné odskočení a jinou orientaci od vedlejších, řada prázdných štítů. Komunitní centrum má být především živým jádrem obce. Lidé přitahují lidi. Navrhujeme proto dům s velkorysým foyer, do kterého se otvírá knihovna, s jejím pravidelným rytmem otvíracích hodin, komunitní centrum oddělené pouze zúžením chodby, sál, který se umí z foyer zcela propojit. Podlouhlá prosklení umožňují dům přehlédnout po celé jeho délce, vše pod jedním průběžným otevřeným krovem. V domě nebude prázdno.
Směrem do ulice má dům čtveřici děr; trojici velkých oken, kdy každé promítá vnitřní život jedné z částí centra: knihovny, kluboven a sálu. Čtvrtá z děr je závětří, otevření foyer do ulice a parku před komunitním centrem, tudy můžeme nahlédnout dovnitř, co se tam vlastně děje, tady můžeme počkat na přátele před začátkem programu, odsud se dají pozorovat projíždějící auta na návsi…
Pakliže dům při pohledu z ulice evokuje blízké stodoly a rurální sentiment, při pohledu do foyer jednoznačně deklaruje svůj statut komunitního centra. Řád francouzských oken s nadsvětlíky, otevření foyer do krovu, velkorysé schodiště.
Společenský sál je integrální součástí domu, i když je možné ho provozně oddělit, v zimě pouze temperovat. Právě v zimě se ale sály využívají nejvíce, plesy, bály, maškarní i cvičení dětí s matkami, proto ho navrhujeme právě tak, aby ho bylo snadné v případě zájmu lehce propojit se zbytkem domu.
Veškeré zázemí domu, které jsme rozšířili o sprchy a šatny, je umístěno společně s kanceláří v suterénu s vlastním servisním vstupem. Suterén ale není podřadnou součástí domu, je s foyer propojen velkým schodištěm a jeho sbíhající se chodba je zakončena prosklením do anglického dvorku, to dodává i této utilitární části domu na kvalitě.
Zahradu komunitního centra navrhujeme s obdobnou představou jako dům samotný. Musí být všestranná, musí iniciovat možné děje, ne je omezeně předurčovat. Jednou částí je prostým fotbalovým pláckem, část určena pro komunitní pěstitelskou zahrádku, část pro opékání buřtů. Jen dům lemuje tvrdý pás broušeného betonu, na který se může otevřít kavárna nebo sál během plesů či slavností.

Přestavbou dvojice pavilonů vytváříme jeden celek, budovu Národního telemedicínského centra. Část jednoho pavilonu ze dvou bouráme, abychom oba mohli dobře spojit v jeden. Společný řád montovaných staveb je přepsán do tektoniky plechových fasád. Jasný vstup viditelný z důležitých přístupových os. Vnitřek řešen v jednoduchém schématu hlavní schodišťové haly a dvou na něj navázaných protilehlých křídel s centrální chodbou. Stavba se výškou i řádem stává partnerem budově Fakulty lékařství v sousedství.

První etapa rekonstrukce se týká foyeru budovy kina, postaveného v Liberci v roce 1923 místními architekty Effenbergrem a Noppesem. Vybudování „Kinokavárny“ v kině Varšava bylo první etapou občanské aktivity, která se snažila opravit zchátralou budovu posledního městského kina, podílet se na tvorbě místní kultury a ve zrekonstruované budově vytvořit spolkový dům. Původní budova má řadu architektonických kvalit,  základní rozvržení domu vhodně využívá dramatického reliéfu libereckého terénu.

Návrh i realizace vzešly z dobrovolnického počínání spolku, byly ovlivněny kvalitou původní stavby a byly tvořeny s vědomím, že finance na stavbu jsou získané činností spolku, dále z přispění města i kraje, ale především z veřejné sbírky a od podporujících místních firem.