Hostomice jsou malé město. Jejich krása a dobrý rozvoj nestojí na velkých gestech a rozsáhlých rozvojových plochách, stojí, přiměřeně jejich velikosti, na zachování a podpoře stávajícího a obezřetném rozvoji nového. Na to ovšem uzemní plán sám o sobě nestačí. Jeho úkolem je v případě Hostomic především vymezit hranice sídla a přiměřené plochy k rozvoji, vypořádat se s problematickou otázkou obchvatu města a určit charakteristické části, které si žádají samostatnou pozornost. To jaké domy se budou v Hostomicích stavět a hlavně jak bude pečováno o veřejné prostory, které nejsilněji ovlivňují naše vnímání města, už ovšem v rozlišovacích schopnostech územního plánu není. (Můžeme chytře vymezit rozvojové plochy, ale hrozí, že budou zasaženy kobercovým náletem banality a chytré bude překryto ošklivým. Je třeba zabývat se i drobnějším měřítkem). Proto nezůstáváme pouze v obvyklých souvislostech územních plánů, ale promítáme do urbanismu i souvislosti nejkonkrétnější – blízké lidskému měřítku a každodenní lidské zkušenosti. Město je převážně vnímáno svými obyvateli z horizontu chodce, nikoli v souvislostech nadregionálních. Ty vnímáme zprostředkovaně skrze konkrétní místa či situace, které jsou jejich dopadem, například skrze železniční násep či automobilovou zácpu, ve výsledku tedy působí stejně jako vyústění kanalizace do strouhy nebo zahrádka před hospodou, jen jejich změna je složitější. Je potřeba dbát o obé.
Nedílnou součástí zpracování nového Územního plánu je Architektonická koncepce.

Projekt bytového domu je postaven na ploše a konstrukci původního jednopodlažního objektu výměníkové stanice. Navyšuje původní kubaturu domu zhruba o dvojnásobek. Snaha o jednoduchost, nenápadnost, kontext. Nesourodá, řadová, zděná, periferní zástavba. Ulice. Panelové domy 70.tých let. Obytné území. Naskýtá se otázka: proč složitě rekonstruovat objekt, který je jednodušší zbourat a na jeho místě nepostavit nový objekt ? V tomto konkrétním případě jednoduchá odpověď. V původním objektu, byla umístěna, fungující technologie výměníkové stanice – sloužící pro čtvrť. Technologii bylo možné zmenšit zhruba na desetinu rozměru (odtud také investiční záměr), za jedné podmínky: doba přepojení staré a nové technologie bude trvat dva dny. Nebylo tedy možné původní objekt zbourat i když to jednoznačně bylo jednodušší. Objekt výměníkové stanice je kombinace monolitického skeletu, panelového stropu a nosného zděného pláště. Kvalita, zejména soudržnost celku, konstrukcí byla méně jistá, než u kostela ze čtrnáctého století. Nový objekt původní konstrukci využívá – je stavěn na ní. Původní konstrukce byla prozkoumána, udělány sondy, ale její konečnou únosnost považuji tak jako tak za odhad. Půdorys nového domu je jednoznačně podřízen možnostem původního. Konstrukce původního byla zpevněna – bandážování zdiva atd…atd. Konstrukce nového je ocel/dřevo. První koncept – návrh byl oddělit staré a nové – konstrukčně i „esteticky“ a postavit na původním objektu lehkou ocelo-dřevěnou kostku. Výsledek měl paradoxně působit jako nynější stav – souvisle – někontrastně, jako celek. Při rekonstrukci, kteréhokoliv objektu považuji za výchozí i cílový bod: nový, soudobý, nekontrastní celek – nerozpoznatelná hranice mezi starým a novým. Úřad jednoznačně zadal podmínky: šikmou střechu a maximální možnou výšku „hlavní římsy objektu“. Debilní podmínky mám rád, baví mě řešit je polopatě: začalo se jednoznačným splněním. Římsa, šikmá střecha. Výsledek je prakticky totožný s původním konceptem. Tato oklika nám umožnila čirou náhodou nebýt koncepčně polopatičtí a zjistit jak málo může fungovat. Sám jsem byl překvapený jak málo. Kouzlo hnusných trojdělených oken bylo nutné nechat chvilku uležet, než si na ně investor zvykl. Jsou skoro totožná s těmi v okolí. U architektury, kterou na papíře nelze ukázat, je vnímavý klient nezbytnou podmínkou.

Uklidnil jsem se. Architekturou není navržený objekt. Architekturou je adekvátnost, patřičnost navrženého – nového v kontextu.

Dětský domov v Lazci
Zadáním je navrhnout novostavbu dětského domova v Lazci u Příbrami. Novostavba má za úkol nahradit nevyhovující  stávající dům na témže pozemku, který nadále bude sloužit jako prostorová rezerva. Projekt jako celek má být racionální a neokázalý.
Novostavba je umístěna v půdorysné stopě bývalé stáje, aby byla zachována atmosféra a charakter venkovského statku. Také orientace stávajících stájí  (východ – západ) je pro obytné budovy optimální. S budovou stávajícího dětského domova tvoří novostavba dvůr, místo hlavního vstupu do Domova i celého areálu.  Ve východní části areálu vzniká oblast většího soukromí, jakási privátnější část pro ubytované děti, zahrada. Podobné logice je podřízeno i dispoziční uspořádání domu. Na společný dvůr (tedy na západ) se navržený dům otvírá svými komunikačními či společnými prostory. Na východ jsou okna s pokojů dětí a v přízemí jídelna přímo spojená se zahradou. Při severním okraji pozemku jsou dvě stodoly, dnes nevyužívané, jejichž konstrukci sanujeme a umožňujeme využití na sklady, venkovní hernu, kryté hřiště.
Budova má dvě podlaží a je nepodsklepená. V přízemí jsou umístěny hlavní společné obytné prostory  – vstupní hala, kuchyň, jídelna a herna. Vstupní hala propojuje hlavní dvůr areálu se zahradou a každé dítě v něm má svoji skříňku pro skladování přezuvek.  Mezi dvěma obytnými křídly je umístěn trakt s administrativním a technickým zázemím budovy. Horní podlaží je čistě obytné. Každá část má tři dvoulůžkové a 2 jednolůžkové pokoje, každý s vlastním sociálním zázemím.  V každé skupině je umístěna prádelna a společná koupelna s vanou. Obě skupiny jsou v horním podlaží propojeny přes místnosti vychovatele.
Konstrukce budovy je zděná z keramických bloků, stropy a schodiště jsou železobetonová. Velikosti otvorů pláště budovy jsou standardní. Střecha je sedlová s mírným spádem, krov je nahrazen středovou zdí. Zdroj vytápění budovy je v této projekční fázi předpokládán tepelným čerpadlem kombinovaným s elektrokotlem.

Zásadním tématem zadání pro nás bylo hledání způsobu, jakým snoubit to, že domov seniorů je pro své obyvatele domovem a místem dožití a zároveň nemocnici podobnou institucí. Může se starobinec stát něčím jiným než starobincem? Co pěkného může být na životě v postupně umírající komunitě? Co obyvatele domova motivuje, jaké věci je baví? Jak se s tím srovnává personál, který se o seniory stará?
Odpověď nacházíme v klidné formě domů i interiérů, v jasných a přehledných dispozicích, v široké škále prostorů, které se nenápadně nabízí k využití. Chodby, které jsou průvodním znakem podobných zařízení, krátíme řešením na nejmenší možnou míru, rozšiřujeme je o možnosti posezení u oken, která je zároveň prosvětlují. Chodba se prolíná se společenskými místnostmi, stává se zároveň na každém patře i foyer, do kterého jsou otevřeny sesterny. Nabízíme snadno přístupné venkovní terasy a v přízemí zahradu s altánem v rámci kontrolovaného areálu.
Dům s pečovatelskou službou může svoji „instituci“ potlačit výrazně více. I proto jsme rozdělili celkový program ve dví. Pohodlná chodba, menší garsoniéry s lodžií, v přízemí společenská místnost s možností projít do vlastní zahrady a zde opět altán.
Hlavní vstupy do veřejných částí komplexu jsou z piazzety, kterou si dvojice domů mezi sebou vytváří a na kterou se otevírají jeho společenské místnosti. Malé „náměstí“ s loubími znamená pravidelný rytmus příjezdů a odjezdů, děj, pozorovatelný přísun podnětů pro obyvatele.
Dvojice domů vytváří řád, který v jejím okolí chybí. Vůči okolí se jasně vymezuje, ale neuzavírá se. Pevně se staví k příjezdové ose nemocnice, řadám parkujících aut i ulici kapitána Jaroše a na jihovýchod se otevírá do jasně definovaných zahrad. Které jsou z části přiřazeny domům a z části přístupné i veřejnosti. Uspořádání umožňuje v budoucnosti postavit další budovu komplexu, ale také to zvládne bez ní.
Dispoziční řešení domů umožňuje volit mezi aktuálně výhodnějším konstrukcí. V tuto chvíli navrhujeme vyzdívaný monolitický skelet. Domy jsou omítané. Důležitá jsou řešení detailů, která dům zprostředkovávají svým obyvatelům – dobrá podlaha, materiál dveří, světla, klika, …