Projekt bytového domu je postaven na ploše a konstrukci původního jednopodlažního objektu výměníkové stanice. Navyšuje původní kubaturu domu zhruba o dvojnásobek. Snaha o jednoduchost, nenápadnost, kontext. Nesourodá, řadová, zděná, periferní zástavba. Ulice. Panelové domy 70.tých let. Obytné území. Naskýtá se otázka: proč složitě rekonstruovat objekt, který je jednodušší zbourat a na jeho místě nepostavit nový objekt ? V tomto konkrétním případě jednoduchá odpověď. V původním objektu, byla umístěna, fungující technologie výměníkové stanice – sloužící pro čtvrť. Technologii bylo možné zmenšit zhruba na desetinu rozměru (odtud také investiční záměr), za jedné podmínky: doba přepojení staré a nové technologie bude trvat dva dny. Nebylo tedy možné původní objekt zbourat i když to jednoznačně bylo jednodušší. Objekt výměníkové stanice je kombinace monolitického skeletu, panelového stropu a nosného zděného pláště. Kvalita, zejména soudržnost celku, konstrukcí byla méně jistá, než u kostela ze čtrnáctého století. Nový objekt původní konstrukci využívá – je stavěn na ní. Původní konstrukce byla prozkoumána, udělány sondy, ale její konečnou únosnost považuji tak jako tak za odhad. Půdorys nového domu je jednoznačně podřízen možnostem původního. Konstrukce původního byla zpevněna – bandážování zdiva atd…atd. Konstrukce nového je ocel/dřevo. První koncept – návrh byl oddělit staré a nové – konstrukčně i „esteticky“ a postavit na původním objektu lehkou ocelo-dřevěnou kostku. Výsledek měl paradoxně působit jako nynější stav – souvisle – někontrastně, jako celek. Při rekonstrukci, kteréhokoliv objektu považuji za výchozí i cílový bod: nový, soudobý, nekontrastní celek – nerozpoznatelná hranice mezi starým a novým. Úřad jednoznačně zadal podmínky: šikmou střechu a maximální možnou výšku „hlavní římsy objektu“. Debilní podmínky mám rád, baví mě řešit je polopatě: začalo se jednoznačným splněním. Římsa, šikmá střecha. Výsledek je prakticky totožný s původním konceptem. Tato oklika nám umožnila čirou náhodou nebýt koncepčně polopatičtí a zjistit jak málo může fungovat. Sám jsem byl překvapený jak málo. Kouzlo hnusných trojdělených oken bylo nutné nechat chvilku uležet, než si na ně investor zvykl. Jsou skoro totožná s těmi v okolí. U architektury, kterou na papíře nelze ukázat, je vnímavý klient nezbytnou podmínkou.

Uklidnil jsem se. Architekturou není navržený objekt. Architekturou je adekvátnost, patřičnost navrženého – nového v kontextu.

Dětský domov v Lazci
Zadáním je navrhnout novostavbu dětského domova v Lazci u Příbrami. Novostavba má za úkol nahradit nevyhovující  stávající dům na témže pozemku, který nadále bude sloužit jako prostorová rezerva. Projekt jako celek má být racionální a neokázalý.
Novostavba je umístěna v půdorysné stopě bývalé stáje, aby byla zachována atmosféra a charakter venkovského statku. Také orientace stávajících stájí  (východ – západ) je pro obytné budovy optimální. S budovou stávajícího dětského domova tvoří novostavba dvůr, místo hlavního vstupu do Domova i celého areálu.  Ve východní části areálu vzniká oblast většího soukromí, jakási privátnější část pro ubytované děti, zahrada. Podobné logice je podřízeno i dispoziční uspořádání domu. Na společný dvůr (tedy na západ) se navržený dům otvírá svými komunikačními či společnými prostory. Na východ jsou okna s pokojů dětí a v přízemí jídelna přímo spojená se zahradou. Při severním okraji pozemku jsou dvě stodoly, dnes nevyužívané, jejichž konstrukci sanujeme a umožňujeme využití na sklady, venkovní hernu, kryté hřiště.
Budova má dvě podlaží a je nepodsklepená. V přízemí jsou umístěny hlavní společné obytné prostory  – vstupní hala, kuchyň, jídelna a herna. Vstupní hala propojuje hlavní dvůr areálu se zahradou a každé dítě v něm má svoji skříňku pro skladování přezuvek.  Mezi dvěma obytnými křídly je umístěn trakt s administrativním a technickým zázemím budovy. Horní podlaží je čistě obytné. Každá část má tři dvoulůžkové a 2 jednolůžkové pokoje, každý s vlastním sociálním zázemím.  V každé skupině je umístěna prádelna a společná koupelna s vanou. Obě skupiny jsou v horním podlaží propojeny přes místnosti vychovatele.
Konstrukce budovy je zděná z keramických bloků, stropy a schodiště jsou železobetonová. Velikosti otvorů pláště budovy jsou standardní. Střecha je sedlová s mírným spádem, krov je nahrazen středovou zdí. Zdroj vytápění budovy je v této projekční fázi předpokládán tepelným čerpadlem kombinovaným s elektrokotlem.

Zásadním tématem zadání pro nás bylo hledání způsobu, jakým snoubit to, že domov seniorů je pro své obyvatele domovem a místem dožití a zároveň nemocnici podobnou institucí. Může se starobinec stát něčím jiným než starobincem? Co pěkného může být na životě v postupně umírající komunitě? Co obyvatele domova motivuje, jaké věci je baví? Jak se s tím srovnává personál, který se o seniory stará?
Odpověď nacházíme v klidné formě domů i interiérů, v jasných a přehledných dispozicích, v široké škále prostorů, které se nenápadně nabízí k využití. Chodby, které jsou průvodním znakem podobných zařízení, krátíme řešením na nejmenší možnou míru, rozšiřujeme je o možnosti posezení u oken, která je zároveň prosvětlují. Chodba se prolíná se společenskými místnostmi, stává se zároveň na každém patře i foyer, do kterého jsou otevřeny sesterny. Nabízíme snadno přístupné venkovní terasy a v přízemí zahradu s altánem v rámci kontrolovaného areálu.
Dům s pečovatelskou službou může svoji „instituci“ potlačit výrazně více. I proto jsme rozdělili celkový program ve dví. Pohodlná chodba, menší garsoniéry s lodžií, v přízemí společenská místnost s možností projít do vlastní zahrady a zde opět altán.
Hlavní vstupy do veřejných částí komplexu jsou z piazzety, kterou si dvojice domů mezi sebou vytváří a na kterou se otevírají jeho společenské místnosti. Malé „náměstí“ s loubími znamená pravidelný rytmus příjezdů a odjezdů, děj, pozorovatelný přísun podnětů pro obyvatele.
Dvojice domů vytváří řád, který v jejím okolí chybí. Vůči okolí se jasně vymezuje, ale neuzavírá se. Pevně se staví k příjezdové ose nemocnice, řadám parkujících aut i ulici kapitána Jaroše a na jihovýchod se otevírá do jasně definovaných zahrad. Které jsou z části přiřazeny domům a z části přístupné i veřejnosti. Uspořádání umožňuje v budoucnosti postavit další budovu komplexu, ale také to zvládne bez ní.
Dispoziční řešení domů umožňuje volit mezi aktuálně výhodnějším konstrukcí. V tuto chvíli navrhujeme vyzdívaný monolitický skelet. Domy jsou omítané. Důležitá jsou řešení detailů, která dům zprostředkovávají svým obyvatelům – dobrá podlaha, materiál dveří, světla, klika, …

Řešení stavby Domova s pečovatelskou službou zásadně ovlivnilo pět faktorů. Chuť navrhnout solidní nadčasový dům se srozumitelným vnitřním rozvrhem. Vnímavost ke kontextu a okolí. Oslunění všech bytů. Úspornost výstavby i provozu. Rozdělení výstavby do dvou etap.
Domy v sobě spojují obraz altánu v parku, viladomu, zámečku i paneláku. Jejich výraz má být nadčasový a nepolopatický.
Domov je rozdělen do dvou křídel, které kopírují rozdělení na první a druhou fázi výstavby. K západnímu křídlu, tedy do první fáze výstavby, patří i nižší vstupní, společenská a servisní část a denní stacionář. Obě křídla domu mají stejnou velikost a podobný vnitřní rozvrh.  V typických patrech, to znamená 2NP, 3NP a 4NP je ve středu dispozice domů schodiště a výtah. Pokoje a servisní místnosti jsou po obvodu půdorysu. Při umisťování pokojů jsme ověřovali jejich oslunění nejen podle orientace ke světovým stranám, ale posuzovali jsme i zastínění okolními obytnými domy. Pokoje a servisní místnosti jsou sdruženy do bloků tak, aby u oken, uvnitř dispozice, vznikaly pobytové niky na posezení a setkávání. Vnitřní komunikace nepovažujeme jen za chodby, ale za veřejný společenský prostor obyvatel a návštěvníků domova.  Ideálně částečně ponechaný participaci obyvatel.
K 1NP patří jednopodlažní vstupní a společenská část, která po dostavění druhé fáze propojuje obě budovy. Ve 2NP je nad touto částí pobytová terasa, kterou lze také projít z jedné do druhé budovy. Z terasy lze pozorovat vstup a dění s ním spojené a na druhé straně zahradu a skrze stromy fotbalové hřiště. Etapový růst domu je podřízen podobné logice jako repetitivní růst sídliště. První etapa má svoji vlastní samozřejmost, druhá etapa je předvídatelným, ale ne nezbytným pokračováním.
Komplex je situován na místo současného knihovny a mateřské školky. Drží ortogonální síť okolních domů. Hlavní vstup i vjezd do domu je čelem kolmo na vstup z ulice K hájence. Předobrazem byl vjezd k zámečku nebo viladomu. Materiál pojezdové plochy je mlat. Pochozí plocha je broušený litý beton. Na tomtéž místě je situováno 16 parkovacích míst. Druhý zadní vstup na zahradu z ulice je ponechán a záleží na vedení domova na jeho otevřenosti či uzavřenosti pro obyvatele. Poloha domu je určována výhledem z oken obytných částí tak, aby nedocházelo k vzájemnému rušení s okolními obytnými domy. Klíčové byly i výhledy z interiérových náměstí domu. Přesná poloha domu byla určena tak, aby bylo pokáceno minimum kvalitních stromů na parcele.
Dům je prokrvován dvojicí jader napojených na suterén, kde je situována většina servisních provozů spojených s provozem domů a který propojuje obě části domu. Zásobovací automobily sjíždí po rampě přímo do suterénu.
Hlavním pohledovým materiálem domu je omítka. Různá na soklu budovy a na těle domu. Omítku doplňují okna v dřevěných rámech, zábradlí černé grafitové barvy.
Konstrukce stavby je železobetonová. V další projekční fázi budou posouzeny obě varianty, stěnový systém a skelet podle ekonomičnosti. V případě skeletu bude výplňové zdivo z děrovaných keramických tvárnic. Kontaktní zateplení se silikátovou vrchní vrstvou bude mít odlišné souvrství na soklu a na těle domu.
Střechu chápeme jako pátou fasádu domu. Okolo jsou vysoké budovy. Je oplechována rovná s mírným sklonem.